K jazyku

Jednoduchost a pohodlnost, to jsou principy, které čím dál více ovládají naši veřejnou jazykovou praxi. Nejlépe je to vidět na řeči novinářské. Bude-li tento trend dále pokračovat, zasáhne-li i jiné druhy řeči, co to časem udělá se spisovnou češtinou? Tady je třeba si uvědomit jednu zásadní věc. Jako jazyk vůbec, i jeho "spisovná“ forma žije v řeči a pouze v řeči. Spisovná čeština bude vypadat tak, jak s ní budeme v řeči zacházet.

Spisovný jazyk, na rozdíl od jazyka naší běžné, každodenní komunikace, není žádná "přirozená danost“. Je to kulturní artefakt, který jsme zdědili po předchozích generacích jako prostředek ke kultivovanému vyjadřování, a jeho dosavadní úroveň se udrží jen tehdy, budeme-li jej dále pěstovat, dále tříbit. Je to jako se zahrádkou: jakmile o ni přestaneme pečovat, počne se měnit v džungli. Převládne-li v naší veřejné jazykové praxi ledabylost, pohodlnost, tj. sestoupíme-li s dosavadní úrovně kultivovaného vyjadřování, pak se kvalita spisovné češtiny bude nevyhnutelně snižovat. V posledních desetiletích množí se varovné příznaky, že takovýto proces už skutečně začíná. A situaci může leda zhoršovat, budou-li nás oficiální činitelé, jako třeba šéf Ústavu pro jazyk český, nezodpovědně chlácholit (nemějte "zbytečné obavy“), zaklínajíce se lacinou floskulí o "jazykovém vývoji“: "Prostě jazyk se vyvíjí, tečka.“ Z úst odborníka znějí ta slova přímo děsivě: pojem kultivace jako by se tu nahrazoval pojmem jakéhosi přirozeného vývoje!

O vývoji se dnes vůbec často mluví takovým podivně alibistickým způsobem, nejen v případě jazyka. Tak třeba v debatách o současné architektuře zaznívají leckdy neuvěřitelné fráze typu "Vývoj není možné zastavit, je hloupost se mu uměle bránit“ nebo "Nové je sice problematické, ale je nutné si na to zvyknout“ apod. Jako by šlo o nějaké přírodní procesy: to či ono se prostě vyvíjí, a nám holt nezbývá než se přizpůsobit... Jestliže se u nás ve veřejném diskursu něco vyvíjí, není to čeština "jako taková“, nýbrž jazykové chování jejích uživatelů. Stane-li se v budoucnu ze spisovné češtiny jakási technokratická hantýrka, stane se tak naším přičiněním, a bylo by vrcholem pokrytectví spatřovat v tom výsledek ať "objektivního“, či "imanentního“ vývoje "jazyka samého“.